Smysl pro osobní hygienu asi vznikl z potřeby omývat krev z ran utržených při soubojích o území a lovu zvěře. Člověk se dříve nejčastěji umyl při brodění řekou a rybaření a přišel na to, že je to příjemné. Vše, co bylo příjemné, bylo spojováno s přízní bohů a vznikly očistné rituály. Věřící v Indii, nořící se do vod řeky Gangy jsou důkazem.
Kulturní úroveň
Historie osobní hygieny, koupelen či lázní souvisí zejména s kulturní úrovní národů. V dobách vyspělé staroegyptské, minojské, etruské, řecké a římské civilizace se rozvíjel i kult osobní hygieny. Historicky je dokázána jedna z prvních koupelen na světě z období minojské kultury na ostrově Kréta, která patřila královně. Vana byla vyrobena z ostře pálené keramické hlíny – terakoty, pokryté barevnou glazurou. V roce 1700 před naším letopočtem to byl kumšt. Jí podobné, smaltem pokrývané vany se začaly vyrábět v 19. století, tedy až za více než 3500 let. Obdivuhodné jsou i mozaikové obklady vany a stěn krétské koupelny.
Další vývoj
Ve starém Egyptě měli faraoni vany, podobné spíše malým bazénkům. Bohatí Římané mívali ve svých domech místnost zvanou balneum, nejprve malou, prostou, se zděnou vanou, ale později to byla přepychové koupelna se zdobenou mramorovou vanou. V 1. století před naším letopočtem se v Římě začaly stavět vyhlášené veřejné lázně, jako Agrippovy nebo Caracallovy lázně. Římané jim říkali thermy a výstavba souvisela s budováním vodovodů, tzv. akvaduktů.
Budovy lázní
Budovy lázní tvořil komplex rozlehlých prostor a v apodyteriu byla šatna i oblékárna. Podle ročního období šli Římané pro ochlazení do frigidaria nebo do tepidaria s vlažnou vodou. V caldariu byla voda teplá až horká a laconicum byla parní lázeň. Areál měl vyhřívané kamenné podlahy a pod nimi bylo tzv. hypocaustum, složitý systém kanálů horkovzdušného ústředního topení, kam byl horký vzduch důmyslně vháněn do topných kanálů z centrálních ohnišť. Unikátní technické dílo tehdejší doby.
Městské lázně
Městské lázně sloužily chudým i významným osobnostem veřejného života. Vedla se zde obchodní či politická jednání a sjednávaly sňatky. Oblíbené byly i hostiny, při kterých Římané leželi na lehátkách okolo bazénků a horlivě diskutovali. Lázeň byla obřadem, tělo omyto v tepidariu či caldariu, pak se vstoupilo do laconia, aby se tělo v páře důkladně prohřálo a následovala zkrášlovací masáž pomocí vtírání vonných olejů a mastí do pokožky. Krátká ochlazovací koupel ve frigidariu ukončila proceduru.
Po pádu Říma
Vysokou úroveň osobní hygieny po pádu Říma nahradil značný úpadek. Lázně a koupele zcela nezanikly a u nás jsou doloženy třeba z 13. století, technická úroveň ale upadla. Dřevěná káď byla po staletí jedinou nádobou pro osobní hygienu. V pozdním středověku se nad káď zavěšoval baldachýnový závěs. Zvyšoval intimitu koupele, udržoval teplejší vzduch, což bylo v chladných středověkých sídlech nutností. Středověké veřejné lázně neměly dobrou pověst, navštěvovali je výhradně muži a obsluhováni byli skromně oděnými lazebnicemi. Lázně 14. a 16. století byly střediskem tělesných rozkoší, osobní hygieny, holení, stříhání vlasů a vousů, zdravotnických služeb a zákroků. Podávalo se občerstvení. Počestní občané měli doma dřevěnou káď tam, kde se pralo.
Dějiny sexuální morálky
S dějinami osobní hygieny a lázeňství souvisí dějiny sexuální morálky. V polovině 18. století začal ustupovat vliv dost tvrdých náboženských zákonů a osobní hygiena přestala být hříchem. Zatímco ve starověku se lidé koupali nazí, někdy i muži a ženy společně, v 19. století byly koupací úbory podobné šatům. Nekoupali se společně muži se ženami. Druhá polovina 20. století přinesla koupání s minimálním či žádným oděvem. Teplá voda se do kádí nosila z ohnišť a kamen. V polovině 19. století se v koupelnách objevily ohřívací válce lázeňských kamen na uhlí, v nich se voda ohřála a vypustila do vany. Svítiplyn a elektřina přinesla změnu. Plynový ohřívač nebo elektrický bojler je dnes běžný.
Nové objevy
Sprchu pak ve starověkém Řecku nahrazovaly ozdobné chrliče vody, což bylo pak zapomenuto. Středověk neměl vodovody ani sprchy. Až 18. století přineslo znovuzrození sprchy a k rozšíření pomohla novodobá technika ohřívání vody. Svítiplyn byl dlouho odpadem při výrobě koksu, pak sloužil jen ke svícení a v polovině 19. století se s ním topilo. První ohřívač vody na svítiplyn v roce 1868 vynalezl Angličan Benjamin Vaughan. O několik let později jej zdokonalila firma Junkers a vybavila jej kaučukovou membránou, ovládající automatické zapalování a zhášení plynu, což se používá dodnes. U nás pod značkou Karma od firmy Karla Macháčka v Českém Brodě. Elektrifikace umožnila rozvoj koupelen i na venkově a zmizely necky, plechová umyvadla a škopky a objevily se elektrické ohřívače vody a s moderní koupelny.
