Jsem jeden z vás. Pomalu už si ani nevzpomínám, kdy jsem přišel někam fakt na čas. Pozdě jsem se ukázal už všude, kde se dá. V práci. Na pracovním pohovoru. Na svatbě. Dokonce i na rande. A víte co? Nestydím se za to. V následujícím textu vám vysvětlím proč. A zároveň odhalím nevyslovenou pravdu o všech, kteří moc nekámoší s čísly na hodinách.
Zase pozdě?!
Věta, kterou jsem na gymnáziu během svých středoškolských let slýchával docela často. No… ve čtvrťáku vlastně skoro každé ráno. Pravda je taková, že v posledním ročníku jsem nepřišel včas ani na jednu hodinu. Jako vážně. ANI NA JEDNU.
Částečně to vycházelo z určité rezignace a mého osobního rebelství. Štvalo mě, že učitelé chodili do hodin běžně se zpožděním. Proč bych tedy nemohl já?
Já vs. třídní: 1 – 0
Neznamená to, že bych chodil pozdě naschvál.
Jenom šlo o to, že když jsem nestíhal, nehonil jsem se. A do školy šel klidným tempem.
Nejprve jsem jednotlivé pedagogy pravidelně zásoboval vymyšlenými výmluvami a omluvně jim je servíroval hned po příchodu do třídy. Jenže po čase už to nebylo třeba. Zvykli si.
Moje třídní učitelka se ale rozhodla to změnit.
„Jestli přijdeš zítra pozdě, dostaneš napomenutí třídního učitele,“ vyhrožovala mi.
A tak se i stalo.
„Jestli přijdeš znovu pozdě, dostaneš rovnou třídní důtku!“ vyhrožovala podruhé.
A hádejte co.
Správně.
Nakonec i ona pochopila, že nemá šanci to změnit. Rezignovala na mé každodenní pozdní příchody a já vyhrál.
Ale nebojte, na maturitu jsem přišel včas.
? ? P R O Č ? ?
Existuje něco, co se dá označit jako porucha vnímání času. Tou trpí všichni věční opozdilci.
V praxi to znamená, že nikdy nedokážu přesně odhadnout, jak dlouho mi daná činnost potrvá. Jdu do koupelny, říkám si, že za 15 minut jsem ready… a ejhle! Dobrá půl hoďka je v trapu.
A takhle je to se vším.
Nedochvilnost mám dokonce i ve znamení (jsem beran).
Přijal jsem to jako přirozenou součást své osobnosti. A moje okolí udělalo to samé. Ostatně… nemělo na výběr.
