8. 11. 1620 Bitva na Bílé hoře – rozhodující bitva pro české země

0
629

České stavovské povstání od 23. května 1618 začalo druhou pražskou defenestrací. Z oken Pražského hradu byli vyhozeni místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic i se sekretářem Fabriciem. Přežili pád a nezasáhly je ani kulky. Počátek povstání za 2 roky zachvátilo Čechy, Moravu, Slezsko a Lužici. Stavové využili panovníkovi smrti a odmítli nástupce Ferdinanda II. za českého krále. Českým králem byl mladý Fridrich Falcký a jeho manželka byla dcerou anglického krále, ale finanční ani vojenská pomoc z Anglie nepřišla. Jen Nizozemí poslalo do Čech finanční pomoc k budování žoldnéřské armády. Na Bílé hoře bojoval i významný francouzská filosof bojující v řadách katolických jednotek, René Descartes, který po úmrtí velitele generála Buquoye v Uhrách odchází zpět do Francie a svou filosofickou činností se proslaví daleko více, než ve vojenské uniformě.

Než došlo k bitvě

Stavové se dostali až k Vídni, kde je potkala armáda sedmihradského knížete Gábora Bethlena bojujícího proti Habsburkům. Císařská vojska hraběte Buquoye zvítězila v roce 1619 v bitvě u Záblatí na Prachaticku a donutila stavovské vojsko vrátit se k obraně Čech. Na pomoc šel vojevůdce katolické Ligy generál Tilly s armádou. Stavovské vojsko mělo k obraně povstání asi 20 800 mužů. Vojsko Ligy v počtu 12 až 13 000 mužů do bitvy téměř nezasáhlo, císařské vojsko v počtu 14 140 mužů, celkem tedy císařsko-ligistická armáda měla asi 26 až 28 000 mužů.

Bitva na Bílé hoře

Armády se střetly 8. listopadu 1620 na Bílé hoře kousek od pražských městských hradeb. Bitva trvala 2 hodiny a rozhodla o osudu celého stavovského povstání. Výhodnější pozici zaujalo stavovské vojsko na návrší, kdy byla část vojů těžko přístupná díky hlubokým obranným příkopům vykopaným v noci před bitvou. Odpočaté, dobře živené a za zády mělo pevné pražské hradby pro případ ústupu. Důstojníci ale zůstali v krčmách a nevyplacení žoldu stavovskému vojsku spolu se zahálkou naverbovaných oddílů vedlo ke vzbouření, nespokojenosti vojáků a malé ochotě k boji. Ani situace císařsko-ligistických vojsk nebyla ideální, byly vyčerpáni bojem i rychlým pochodem k Praze. Bylo jich méně, části vojska byly hluboko v týlu a k místu bitvy se dostávaly postupně.

Taktika boje

Stavovská vojska se řadila podle modernější nizozemské vojenské taktiky, císařsko-ligistické vojsko podle staršího španělského vzoru. Nizozemská taktika znamenala větší akceschopnost a pohyblivost i s menším počtem mužů, ale zvítězila španělská taktika založená na mase útvarů řazených ve třech sledech do hloubky. I když se nizozemská taktika ukázala během třicetileté války účinnější, nebyla pro stavovské vojsko roztažené do šíře příliš výhodná. Bavorský kníže Maxmilián v čele katolické Ligy chtěl rozhodné a rychlé vítězství. Hrabě Buquoy souhlasil s bojem.

Samotný boj

K útoku šlo levé křídlo stavovské sestavy nejpřístupnější díky terénu. Po 12. hodině začal postup 2 000 pikenýrů a mušketýrů a 1 800 jezdců proti levému křídlu, kde ve stavovské sestavě vyztužovaly jedny z elitních oddílů obranu. Šlo o pěší kompanie velitele vojsk českých stavů Jindřicha Matyáše Thurna. Ty se při druhém pokusu o útok císařských vojsk daly na útěk, tedy ještě dříve než k nim stačil nepřítel dorazit. K nim se přidala řada okolních jednotek a nastal zmatek. Generál Thurn v čele stavovského jezdectva postup zdržel, ale více jednotek bez boje prchalo z bojiště.

Posily a odvaha

Císařské velení poslalo další jednotky. Ze středu sestavy vyrazil syn druhého velitele české stavovské armády Kristiána z Anhaltu, Kristián mladší z Anhaltu i se svou nepočetnou jízdou. Prolomil řady císařských kyrysníků a několik jednotek pěchoty. Jeho útok zastavil postup císařských i ligistických vojsk a uvedl jednotky do zmatku, ovšem jen na krátko. Mladík ve věku 21 let byl smeten i se svou jízdou početnějšími ligistickými jezdci. Do týla jižního křídla stavovských vojsk se vrhla polská kozácká jízda, aby zabránila uherským jezdcům ve spojení s Anhaltem mladším. Uherská jízda se při prvním boji s nepřítelem rozutekla a došlo k pádu levého stavovského křídla i středu celé sestavy.

Výsledek boje

Bitva byla rozhodnuta. Pouze na pravém křídle stavovské sestavy bylo pár oddílů, které hromadně neprchly, protože prchnout nemohly. Pozdější legenda líčí poslední hrdinný odpor Moravanů odmítajících se vzdát. Realita byla odlišná. Nešlo o Moravany, neboť šlo o žoldnéřské oddíly najaté moravskými stavy z celé Evropy, tedy nejvíce Němce. Výrazný odpor jednotky byl zapříčiněn faktem, že neměla kam uniknout, neboť byla obklíčena a v zádech měla zdi letohrádku Hvězda. Jednotky přímo uvnitř zdí nebyly schopny opustit bojiště a byly pobity a zajaty. Ztráty na stavovské straně byly 1 500 až 1 800 padlých a několika tisíc raněných, stejně jako 700 zajatých. Několik set mrtvých spojeneckých Uhrů mělo zahynout pobitím na útěku a utonout ve Vltavě.

Vítězství

Na straně vítězů zahynulo a bylo zraněno asi 1 000 císařsko-ligistických vojáků. Rychlé vítězství císařských a ligistických vojsk překvapilo obě strany. Císařská strana ji připisovala vyšší moci, stavové a protestanti těžko hledali viníka. Nakonec byla podezřelá ze zrady a zbabělosti uherská jízda, což bylo jen hledání chyby. Rozklad stavovského vojska, které ani nepokusilo bojovat, dokumentuje situaci, ve které se povstání ke konci ocitlo. Zimní král Fridrich Falcký uprchl z Prahy a následně zpět do Falce. Den po bitvě město padlo. Předáci povstání uprchli do Slezska a chtěli vybudovat nové pozice proti císaři. Šlo o zpomalení vývoje dějin s politickým koncem. Bývalý český král doma dlouho nepobyl, vytlačily jej z Falce španělské a ligistické armády. Zbytky protestantských sil se stáhly do Nizozemí a skončila první fáze Třicetileté války nazývaná česká 1618 až 1620 a falcká 1621 až 1623.

Katolická Liga Liga a rakouští i španělští Habsburkové

Vítězem byla katolická Liga a rakouští i španělští Habsburkové. V budoucnu následoval boj proti Habsburkům a jejich moci v Evropě. Následovala Dánská válka 1625 až 1629, Švédská válka 1630 až 1635 a Švédsko-francouzská válka 1635 až 1648. Válka měla dlouhé pokračování a zničující následky hlavně pro státy Svaté říše římské a české země. Úbytek obyvatelstva byl velký, často až na polovinu veškerého obyvatelstva vyvražděného při drancování, podlehnutého nemocem a hladu nebo uprchnutím do mírových oblastí. Konec války znamenal až mír v uzavřený roku 1648 ve městech Münsteru a Osnabrücku ve Vestfálsku. Šlo o posílení mocenské pozice Francie a Švédska a oslabení Španělska, které ztratilo území a odtrhlo se od něj i Portugalsko. Rakouským Habsburkům se podařilo udržet si postavení v dědičných zemích, tedy i českých, což kompenzovalo ztrátu vlivu za hranicemi.

Čechy a bitva na Bílé hoře

Pro české země byla rozhodující právě bitva na Bílé hoře. Další boje na domácím území nebyly příliš významné. České království ztratilo Horní a Dolní Lužici již v roce 1635 a byla přidělena Sasku. Panovník upevnil svou moc a oslabil stavovské pravomoci. Do země se vraceli jezuité a rekatolizace, katolická reformace či katolická renesance. Katolické náboženství se stalo většinovým a spolu s ním přichází kulturní obroda ve formě baroka. Nešlo jen o dobu temna a útlaku národa. Bílá hora znamenala setrvání v habsburském soustátí do roku 1918.


Article bottom

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here