Vesničanka ve městě, aneb Praha, město schodů

0
46

Cestujete rádi po evropských či světových metropolích? Nadýchat se atmosféry města, pokochat se architekturou a ochutnat speciality typické pro dané místo? A cestovali jste už takto někdy s malým dítětem? 

Manžel jezdívá služebně do Prahy, a tak se jednoho dne rozhodnu naložit svého dvouletého syna do vlaku a jedeme za tátou. Z vesnice do velkoměsta. Prahu jsem před narozením syna navštívila nesčetněkrát, co by mě asi tak mohlo překvapit..? 

Možná jsem odvykla ruchu velkoměsta, nebo mě mateřství změnilo, těžko říci, ale připadám si tu jako Alenka v říši divů, nebo spíše Alenka v džungli. Protože to Praha pro mámu s dítětem bezesporu je. 

Ať už cestuju kdekoliv, narážím na samé překážky. Všude jsou schody. Všude. Ani schody široké, ani schody úzké nemají nájezdy pro kočáry či kola. Máš dvě ruce, tak se starej. Potřebuješ si koupit lístek na tramvaj? Jasný, na telefonu můžeš cokoliv! A když se Ti vybije mobil? No tak jsi, v … .Protože narazit na ulici na automat na jízdenky je vzácný jev, jehož pravděpodobnost se rovná tomu, že potkáš doma na záchodě yetiho. 

Když se tedy rozhodneš risknout s kočárkem jízdu metrem, poněvadž tam ty automaty jsou, a sneseš po schodech kočár s dítětem, nýbrž  samozřejmě podle označení nejsi schopna najít výtah, tak od paní na informacích zjistíš, že metrem je to zbytečná dálka a máš se vrátit zpět na tramvaj. 

Zatím na tebe už nějakou chvíli čeká manžel u lanovky pod Petřínem, neb máte naplánovaný romantický večer. Takže když se vyštracháš s kočárem zpět nahoru k tramvaji, už alespoň s lístkem na MHD, zjistíš, že cestovat !a s kočárem! ve špičce, kdy se půl národa vrací z práce, je naprosté bláznovství. Když se ti pak podaří nasoukat do přeplněné tramvaje číslo 22, která samozřejmě není bezbariérová, jedeš skoro až na konečnou, abys zjistila, že jsi nasedla na špatný směr. Nádraží Strašnice. Jak příznačné! Venku se stmívá, manžel na tebe stále čeká pod Petřínem a ty netušíš, jak a kdy se tam dostaneš. Pro dítě už nemáš nic k jídlu, protože celou svačinu snědlo cestou do Strašnic. Nějaký dědeček zaznamená tvůj smutek a jako útěchu ti nabízí týdeník Metro. Děkuji, nechci. Opakovaně odmítám jeho nabídku a v duchu si pomyslím, že opravdové metro by se teď hodilo. 

A tak čekáš na tramvaj, která tě zaveze zase zpátky na výchozí zastávku. Když přijíždí, svitne ti světélko naděje. Nemusím ovšem asi připomínat, že tramvaj opět není bezbariérová. Ale aspoň tě zaveze, kam potřebuješ. To nejhorší je snad za námi. Po chvíli jízdy pan řidič zahlásí, že se opravuje kolej, a proto budeme mít malé zpoždění. Tak je lepší jít pěšky. Lokálka popojíždí šnečím tempem, přičemž většina prozřetelných cestujících vyběhne a jde do cíle raději pěšky. Mezi nimi i paní, kterou požádáš o zapůjčení telefonu. Po zjištění, že s sebou nemá ani jeden ze svých dvou telefonů, vyletí z tramvaje se slovy, “že je nahraná”. (Snad ta smůla není nakažlivá). 

Zůstavší cestující začínají být nerudní a mumlají si pro sebe (a vlastně trochu i pro ostatní) sprostá slova, cizinci bezradně koukají z okýnka a neví, co se děje. Z předpokládaného desetiminutového zpoždění minut se vyklube více než hodina. Manžel už hodinu a půl čeká na lanovce pod Petřínem.  

 Před toužebně očekávanou výstupní stanicí zahlédneš manžela v tramvaji jedoucí opačným směrem. Pak se tramvaje rozjíždí každá na svou stranu… Je dávno po večerníčku a my se další půlhodinu vracíme do pronajatého bytu. Hlavně, že už se nemůžeme nikde ztratit.. A chcete vědět perličku? Manžel měl ten den narozeniny….

Ovšem i tak nepovedený výlet měl své světlé stránky:

  1. Lidé v Praze se ukázali být nesmírně vstřícnými. Ač je Praha městem schodů, všude se pohybovali ochotní a aktivní kolemjdoucí či spolucestující. Ať už muži či ženy, mladší či starší. 
  2. Ač je v Praze obrovský provoz a všude se vyskytuje mnoho lidí, je úžasné pozorovat, v jaké symbióze se umějí pohybovat, ať už v metru, na cestě či na tramvajové zastávce. Jakoby se všichni řídili nějakým neviditelným systémem, do něhož turista není schopen proniknout.
  3. Můj dvouletý syn se celou cestu radoval, bez ohledu na to, že celý večer nejedl, a ukázal se být tím nejlepším parťákem pro krizové situace.

Tak zase někdy, Praho! 🙂 

 

 

 

 

 


Article bottom

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here